Příběh o kávovém mlýnku Tak a je to tady. Dýl už se tomu vyhýbat nemůžu. Je načase vyklidit půdu po babičce. Je potřeba celý domeček uklidit a trochu spravit, než ho nabídneme k pronájmu. A aspoň strávíme s mladým nějaký čas pohromadě – poslední dobou si s ním nemám moc co říct. Úplně se pobláznil do té brigády v kavárně – většině těch jeho výroků o kofeinu a melatoninu vůbec nerozumím. Ale kluka to baví, něco málo si i vydělá, takže proč ne. O víkendu vyrazíme. „Táto! Tati! Pojď se mrknout, co jsem našel! Hustý!“ „Co tam zas máš, Ondro? Přece nebudeš kvůli zdechlé myši ječet jak malá holka…,“ opáčil jsem rozvážně. „Žádná další mrtvola to není, vážně, pojď se podívat…“ Ztěžka jsem položil krabici plnou knížek na zem, ometl si pavučiny z košile a přešel na druhou stranu půdy za synem. Ondra, celý zaprášený, v pravé ruce vítězoslavně svíral starý zašlý mlýnek na kávu. „Ten vezmu k nám do kavárny, naprosto přesně vystihuje náš koncept. Konečně tady tenhle víkend nucených prací začíná stát za to.“ Takže sem se poděl, proběhlo mi hlavou. Mlýnek býval v podstatě celý můj život na polici nade dveřmi, ale babička ho ve slabší chvilce uklidila tak důkladně, že jsme ho považovali za ztracený. Tenkrát mě to moc mrzelo, příběh o mlýnku jsem jako kluk poslouchal ze všech nejraději… Něco z nostalgického vzpomínání se mi muselo ukázat ve tváři, protože synátor přestal rukávem leštit mlýnek a místo toho se zkoumavě zahleděl na mě. „Co je, tati? Tváříš se tak nějak… divně.“ konstatoval. „Tys ten příběh asi nikdy neslyšel, že? Mlýnek zmizel, když ti byl asi rok.“ „Jakej příběh? Vždyť je to prostě starej retro mlýnek.“ „Já ti dám retro mlýnek! Je to rodinná památka!“ Tímhle se mi podařilo získat Ondrovu pozornost. „Ber mlýnek, sednem si dole v obýváku, zkusím si vzpomenout, jak mi to babička původně vyprávěla.“ „Takže. Prababičku Marii si pamatuješ, že?“ zeptal jsem se. „Noo, tak trochu jo. Umřela, když jsem byl ještě malej...“ „Byla to právě ona, kdo mi vyprávěl, jak moc důležitý tenhle mlýnek je.“ Z čeho myslíš, že je vyrobený? „Hmm… To nevím.“ Obracel mlýnek v rukou a pečlivě ho zkoumal. „Není to měď?“ „Těsně vedle,“ usmál jsem se. „Je to mosaz – slitina mědi a zinku. A jestlipak víš, k čemu se mosaz hojně používala ve 20. století?“ „Ale no tak tati! Nech toho zkoušení a radši vyprávěj. S takovou zase někam odbočíš a já se sice dozvím spoustu věcí, ale to co bych opravdu rád věděl, ne,“ zamrmlal Ondra. „Dobře, dobře. Promiň, nechám toho,“ zarazil jsem v sobě další otázky. „V roce 1914, po atentátu na Františka Ferdinanda d´Este a vypovězení války Srbsku, muselo do císařské armády narukovat přibližně 1,4 milonu Čechů. Mezi nimi i tvůj pra pra dědeček Jan. Do války nechtěl, snažil se při studiu šetřit peníze, aby si mohl přijít říct o ruku Anny. Osud mu však nepřál a za císaře pána na vojnu musel. Anička slíbila, že bude čekat, jen ať dopisy posílá, aby věděla, že je v pořádku. A Jeník psal. Po týdnech v zákopu, zahrabaný v kluzkém a ledovém bahně na tom byl psychicky opravdu zle. Život ve strachu, myšlenkami se upínal k milé Aničce. A k alespoň maličkému hrníčku kávy, který by si s ní tak rád vypil. Ne cikorky nebo melty, ale opravdové, poctivé kávy. Nevěřil, že se vrátí domů, příliš mnoho kamarádů umíralo, přestával doufat. Kdyby jen ta káva byla…“ „Ruční granát ho připravil o velký kus levé nohy. Nebýt mosazné nábojnice ze zákopového kanonu, nejspíš by byl mrtev. Velká střepina se namísto Janovy hrudi zarazila do nábojnice, kterou po výstřelu z kanonu držel v ruce. Nepustil ji, když ho vlekli do polní nemocnice a i po ošetření se jí odmítal vzdát. Nakonec se domů skutečně vrátil. Pošramocený na duši i na těle, s nábojnicí v batohu. Anička, hodná, milá a věrná Anička, počkala. Láskyplně o Jana pečovala a byla mu oporou. Svatby se přece dočkali. A dar ženicha nevěstě právě držíš v ruce, Ondro. Janovi trvalo dlouho vzpamatovat se z hrůz, které zažil. Z nábojnice, která mu zachránila život, nechal vyrobit mlýnek na kávu, aby tak mohl přinášet štěstí a radost každému, kdo si v něm bude kávová zrna mlít. Běda tomu, kdo by se opovážil k mlýnku přiblížit s cikorkou nebo žitem, to by Jan nedopustil,“ hluboce jsem vydechl. „Nějak takhle to bylo. Nevyprávím to stejně jako babička, ale líp to asi nesvedu.“ Ondra na mě zíral s pootevřenou pusou. Prudce zamrkal a pokýval hlavou. „Díky, táto, opravdu. Jsem moc rád, že jsi mi to vyprávěl. Budu teď ve škole dějepis vnímat úplně jinak. Jaksi se teď cítím být součástí dění. Úplně mě mrazí, když se na ten mlýnek dívám.“ Na chvíli se zarazil a pak se opatrně a s úctou v hlase zeptal: „Mohl bych si v něm namlít trochu kávy?“ „Máš na to právo, je to i tvoje dědictví, třeba zjistíme, jestli skutečně nosí štěstí.“