/ zoologie Skuteční broučci v přírodě Broučci Chrousti (Melolonthinae) Dříve hojný zástupce naší fauny chroust obecný je díky používání chemických postřiků spíše na ústupu a lidé si ho často pletou s hojným příbuzným druhem stejné čeledi vrubounovitých – chroustkem letním - který se objevuje v hojných počtech koncem června a je ho možné pozorovat za soumraku v okolí lidských sídel. Chrousti obecní se líhnou už v květnu a zejména v teplejších oblastech jižní Moravy můžeme vidět i dnes doslova obalené listnaté stromy (zejména duby) tímto býložravým broukem. Jeho vývoj je poměrně dlouhý – trvá 3 až 4 roky. Z tohoto důvodu také entomologové ve starší literatuře označují některé roky jako tzv. „chroustí“. Po oplození kladou samičky vajíčka do země, z nich se za nějaký čas líhnou larvy, které dorůstají až 6 cm. Zdržují se pod zemí a živí se kořínky stromů, často borovic. Přezimují dvakrát, postupně dorůstají, kuklí se a chroust, který se z kukly vylíhne, zůstává v zemi, kde přečká další zimu. Svůj úkryt opouští až další rok v květnu. V minulosti se proti chroustům často zasahovalo leteckými postřiky, které však zlikvidovaly vše živé kolem a chrousti sedící na rubové straně listů jej často přečkali bez úhony. Cvrčci (Gryllidae) Nejznámějším zástupcem naší fauny, známý například i z knihy Ferda Mravenec, je cvrček polní (Gryllus campestris). Tento černě lesklý tvor dorůstající až 2,5 cm zůstává zpravidla našim zrakům ukrytý, přestože o sobě dává vědět svým cvrkáním. Na mezích, osluněných svazích i na loukách si vyhrabává podzemní chodbičky, u jejichž vchodu sedí a „zpívá“. Tomuto zpěvu se odborně říká stridulace a sameček tím nejen láká samičku, ale také vymezuje své teritorium. Zvuk vzniká třením ozubené lišty jednoho křídla o žilku křídla druhého. Při vyrušení však cvrček okamžitě mizí v podzemí. Samičky po oplození mohou naklást až 600 vajíček do úkrytů zhruba 30 centimetrů pod zemí. Z vajíček se vylíhnou larvy. Druh přezimuje v nedospělém stádiu nymfy. Tento dříve velmi hojný obyvatel našich luk doplácí na intenzivní hospodaření a v některých místech jej potkáme velmi zřídka. Jeho šíření je komplikované vzhledem k tomu, že nelétá. V potravě není vybíravý (je to všežravec), takže jeho potravu tvoří živočišná i rostlinná složka. Kovaříkovití (Elateridae) Brouci kovaříci jsou protáhlí, obyčejně žlutošedí, žlutohnědí, někdy kovově zelení nebo fialoví, méně často červení. Když jsou vyrušeni, dělají takzvaně „mrtvého brouka“. Přitisknou nohy pevně k tělu a znehybní. Pokud si nejste jistí, zda je brouk, kterého jste chytli, kovařík, stačí k tomu malý pokus – položte jej zády na dlaň a nechte ho v klidu. Po chvilce se brouk vymrští a dopadne na nohy. Proto se také ve starých přírodopisných knížkách kovaříci nazývají pružníci. Toto vymrštění je doprovázeno zvukovým efektem – lusknutím. Stejně jako kovaříci jsou známy i jejich larvy – drátovci – podle tuhého a protáhlého těla. Žijí v půdě a v trouchu starých pařezů. Druhy žijící v půdě se většinou živí kořínky rostlin a zahradníci je vidí neradi. Naproti tomu druhy žijící v trouchnivějícím dřevě jsou masožravé. Dospělí kovaříci naletují na květy a na listy rostlin, někteří jsou schováni v trouchnivějícím dřevě nebo pod kůrou. Slunéčkovití (Coccinelidae) Podobně jako světlušky i slunéčka (tzv. berušky) jsou dravci. Dospělci i larvy významně pomáhají v boji s mšicemi a červci. Na rozdíl od jiných druhů brouků jsou slunéčka oblíbená širokou veřejností snad i díky tomu, že příběhy o „berušce“ známe nejen z broučků, ale byla to také jedna z nejdůležitějších postav ve známém díle Ondřeje Sekory Ferda Mravenec. Slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata) je díky tomu nejznámější z našich slunéček. Jeho larvy jsou protáhlé, pestře zbarvené a velice dravé. Když dorostou, obyčejně se zakuklí na spodní straně listu. Kukla je přichycena k listu zadním koncem, takže visí hlavou dolů. Na podzim se slunéčka shromažďují často ve velkých skupinách a hledají místo k přezimování. Jakmile roztaje poslední sníh a vysvitne sluníčko, vylézají přezimující jedinci ze svých úkrytů a jsou hojní na vyhřátých mezích, stromech nebo v keřích. V posledních letech dělá entomologům starosti slunéčko východní (Harmonia axyridis), které bylo nasazeno do boje proti mšicím ve sklenících v Belgii a rozšířilo se po celé Evropě. Potravně konkuruje našim domácím slunéčkům a napadá jejich larvy. Světluškovití (Lampyridae) Tato čeleď brouků zahrnuje zhruba 2000 druhů vyskytujících se v mírném až tropickém pásu. V České republice žijí pouze tři druhy (s. menší, s. větší, s. krátkokřídlá). Na rozdíl od literární podoby, kde jsou vykresleny jako „něžní tvorové“, jsou světlušky, lidově řečeno svatojánské mušky, velmi aktivními predátory. Larvy žijí na zemi, živí se živočišnou potravou a kuklí se v zemi. Po vylíhnutí z kukly žije dospělec krátkou dobu, protože nepřijímá potravu a má jen jeden cíl – rozmnožit se. Samečci, kteří jsou schopni letu, vyhledávají nelétající světélkující samičky v trávě. A jak toto světlo vzniká? Jistě se nejedná o světlo z lucerničky, jak jej známe z pohádky o broučích, ale jde o chemickou reakci, při které se přeměňují chemické sloučeniny v zadní části těla brouka za současného vyzáření energie v podobě světla. Chemicky se jedná o přeměnu luciferinu, který se přeměňuje za přítomnosti kyslíku a enzymu luciferázy na oxyluciferin, a právě při této reakci vzniká světlo. Obecně se tento jev nazývá bioluminiscence. Zajímavostí je, že různé druhy světlušek se rozeznají od sebe právě podle intenzity a frekvence světélkování, tudíž každý druh světlušky světélkuje odlišně. Zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata) Zlatohlávci patří do čeledi vrubounovití (Scarabaeidae). Naším nejhojnějším zlatohlávkem je zlatohlávek zlatý. Jeho zbarvení bývá proměnlivé, může mít často nádech do zlatova či lehce do červena, jindy je kovově zelený nebo zlatozelený. Na krovkách má několik bílých příčných proužků a skvrn. Jeho larvy žijí v trouchu starých pařezů a v kompostech. Dorostlé larvy si vytvářejí kolem sebe kokon a v něm se přemění v kuklu. Vývoj trvá pouze jediný rok, což je podstatně kratší průběh než u příbuzných z této čeledi. Dospělí brouci se objevují nejčastěji na květech miříkovitých rostlin, často naletují i na poraněná místa stromů ronících mízu. Nejsou to dobří letci a překonávají především kratší vzdálenosti. Zvláštností u těchto brouků je, že létají se zavřenými krovkami. Hlavním zdrojem pohybu jsou spodní blanitá křídla, která vysunou podélnou štěrbinou v krovkách.