Dobový popis (z publikace F. Vejdělek: Památník Hasičského sboru královského hlavního města Prahy 1853–1903. Praha 1903) Hrdá budova na březích vltavských, již s bezpříkladnou obětavostí zřídil sobě národ po více nežli dvacetiletém úsilí, tento zkamenělý pomník národního našeho vzkříšení stal se dne 12. srpna 1881 obětí strašného živlu vše ničícího, naše Národní divadlo bylo ohněm úplně zničeno. Národ hotovil se k velikému svátku definitivního otevření svého divadla, po celé vlasti konány přípravy k okázalé slavnosti národní a v předvečer velikého dne zuřivý živel, proti němuž veškeré úsilí lidské jest marno, obrátil Národní divadlo, pýchu naši, v popel. Dojem, jaký učinila zpráva ta v lidu českém, nelze vypsati. Z počátku nikdo nechtěl uvěřiti, že takové neštěstí jest možné, myslilo se, že vznikl nepatrný nějaký oheň, jak již jednou se to bylo stalo. Každý spěchal na nábřeží, aby se přesvědčil, co pravdy na děsné zvěsti. Žel bohu, v tu dobu plameny již vysoko šlehaly z pozlacené střechy a hrůzným způsobem potvrzovaly, co se stalo, co nikdo nebyl neočekával. V posledních dnech pracovalo se v divadle horlivě na dohotovení úplného vykrášlení nádherné budovy. Pod střechou na jižním konci půdy byli zaměstnáni klempíři a těm přičítá se vina, že svou neopatrností ono strašné neštěstí zavinili. Bylo asi půl šesté odpoledne, když pozorovalo obecenstvo, po mostě řetězovém se ubírající, vystupovat ze střechy budovy divadelní kouř. Nikdo však si toho blíže nepovšimnul. Krátce poté přiběhlo k divadlu několik dělníků, zaměstnaných v blízké továrně smíchovské, kteří odtamtud zpozorovali nebezpečí a opustivše okamžitě práci, spěchali, aby přispěli k zachránění drahocenného klenotu národního. Jaké bylo podivení jejich, když zjevil se jim kolem divadla obraz zcela všední. Obecenstvo nemělo ani tušení, že pod střechou Národního divadla zuří oheň. Dělníci učinili ihned pokřik, vnikli dovnitř budovy a chtěli oheň uhasiti, shledali však vše uzavřeno a museli se vrátiti. Mezi tím shromáždil se před divadlem zástup lidí. Asi o 6. hod. vyšlehly ze střechy plameny. Byl to hrozný okamžik. Výkřik zděšení rozlehl se zástupem, jenž stále a stále rostl. „Kde jsou přístroje k otevření hydrantů, zatopte divadlo,“ znělo to ze všech stran. Teprve po delší době spuštěny byly z nádržek na půdě spousty vody dovnitř divadla. Střecha hořela zatím dále a sice šířil se oheň od prozatímního divadla v rozměrech stále větších směrem k Ferdinandově třídě. V nebezpečí měla být spuštěna železná opona, aby se zachránilo aspoň hlediště, ale nebylo to možno, jelikož se pod ní nalézalo veliké lešení zřízené pro štukatery. Oheň podporován vichrem, zachvátil střechu v celém jejím rozsahu. Marné bylo všechno úsilí hasičstva. Slabé paprsky vody, jež chrlily stříkačky do plamenného moře, nemohly zkrotit více rozkácený zuřivý živel. Byl to strašný a zároveň velebný okamžik. Slzící lid stál kolem hořící budovy, v níž národ náš v několika málo týdnech zaplesati měl svou píseň nejvyšší, píseň svého plného života, stál tu němě pohroužen v myšlénkách, jež rozrývaly mu hruď. Krytba střechy zmizela a mezi žhavými železnými krovy vyšlehovalo celé moře plamenů a sršely oblaky krvavě rudého kouře a žlutých jisker. Začalo drobně pršet, a tím houstl dým nad Národním divadlem tak, že nebylo vidět než zlobně jako pekelný netvor se vinoucí spodní věnec plamenů. Obrovské oblouky vody, jež četné stříkačky chrlily do hořící střechy, mizely v žáru beze všeho účinku. Tu zadul vítr, dým se pozvedl a z tisíců hrdel zavzněl srdcelomný výkřik, spousta plamenů se tím časem ztrojnásobila a bylo vidět, že hoří již čtvrtá galerie, tedy vnitřek divadla. Ve tři čtvrtě na osm vyšlehl z moře rudých plamenných jazyků k obloze obrovský, jasně bílý sloup ohně a zástupy rozlehlo se volání: „Plynoměr praskl!“ Byl to ovšem kolosální plamen plynový, ale plynovod byl již zavřen, takže shořel jen plyn za hlavním kohoutem pozůstalý. Zatím se setmělo a celá okolní část města zarděla se hrůznou krvavou záplavou. Vltava plynula rudě jako veletok žhavého kovu a okna domů čelem k požáru obrácených byla plameny jasně ozářena. Pojednou rozlehla se uvnitř ohně ohromná rána jako výstřel z děla nebo výbuch parního kotle a kolem se ozývalo volání: „Obrovský nádherný lustr zřítil se do hlediště!“ Hořící divadlo zahalilo se opět dýmem a záplavou jisker. Již klesala a lámala se majestátní vazba, železné krovy praskaly, kusy rozpálených želez a hořících dřev lítaly do houstnoucího deště a plameny vyšlehovaly již z hořejších oken budovy. Hořela již druhá a třetí galerie. Nová ohromná rána zvěstovala, že se zřítil strop. Zatím rozproudil se do nejvyšší míry kvapu, rozčilení a namnoze také zmatku ruch kolem divadla, obzvláště na straně nábřežní. Davy lidu vynášely ven obrazy, vázy, uzly s kostýmy, zbraně, knihy a zanášely vše na Žofínský ostrov. Z oken lítaly s velikým rachotem různé železné a plechové přístroje, dekorační kusy, kasety a skříně, plátna, balíky hedvábných látek, uzly se šatstvem atd. Zatím sestupoval děsný živel vždy níže do budovy; již hořela šatna, ředitelova kancelář i královská lože! Plameny šlehaly mocně z obloukových oken u samého prozatímního divadla – hořela dekorace, lanoví a hořejší část jeviště. Hasiči se snažili zachránit aspoň prozatímní divadlo, což se jim také podařilo. Zato však z Národního divadla bylo zachráněno velmi málo. Z královské lože byly vyneseny některé drahocenné obrazy a velká zrcadla, dále byly zachráněny Hynaisovy nástěnné obrazy, větší část šatny a knihovny, některé dekorace a jiné menší předměty. V divadle prozatímním zachráněny téměř všechny dekorace a jiné menší předměty. Při hašení byli raněni tři hasiči dosti povážlivě. Ve velkém nebezpečí se nalézal dům tiskárny Kobrovy, palác Lažanského a Česká spořitelna. Po zmizení vysoko šlehajících plamenů, jež barvily pozdě do noci oblohu rudou září, skýtal shořelý pomník hrůzostrašný obraz. Kde nedávno před tím ozýval se šum a ryk, zavládlo hrobové ticho. K nebi pnula se sice hrdá silueta monumentální stavby, zlatá koruna její však zmizela. A kdo odvážil se dovnitř budovy, ten zachvěti se musel hrůzou nad spoustou, která zjevila se zarosenému oku. Tam, kde dříve závodila nádhera s uměleckým vkusem, kde sta zlatých ornamentů lesklo se v záři tisíců plamenů, kde hedvábný aksamit pojil se v unášející obraz skvostnosti a krásy, nic než obrovská hromada přelámaného a zohýbaného železa a ohořelých trámů, z nichž až do večera valily se oblaky dýmu. Místo mramoru trčely k nebi tyry holé oprýskané zdi. Obecenstvo putovalo v plných proudech na místo velkého národního neštěstí, zástupové obklopovali budovu divadelní po celý den; nebylo jediného oka, v němž nebyla by se leskla slza. Jeviště a hlediště bylo úplně zničeno. Toliko vedlejší místnosti královské lože byly do jisté míry zachovány. Překrásná dekorace k opeře „Libuše“ byla zničena a vůbec vše, co se nalézalo na jevišti, stalo se obětí rozkaceného živlu. Nábytek uvnitř hlediště vzal skoro úplně za své. Co se zdiva týče, byla hlavní prostřední zeď uvnitř valně porouchána, kostkové pásky klenutí byly rozpraskány, rovněž kvádry ve zdi nad lodžií. Žulové sloupce, v nichž spočívala garderoba čtvrté galerie, byly rozpukány, jako by se nalézaly v žhavé peci. Sochařské práce, až na malá poškození, byly úplně zachovány. Galerie skácely se vesměs do hlediště. Skvostný lustr se zřítil stropem, jenž pod tíhou železné konstrukce se prolomil do hlediště. Jednotlivé skleněné křišťály leskly se v děsné směsici železa i upomínaly na krásu hrdé budovy, která tak strašným způsobem a tak úžasně byla proměněna v sutiny. Na štěstí byla zachráněna celá řada pokojů směrem k nábřeží, kde nalézala se divadelní kancelář, archiv, knihovna a šatna. Ze šatny byly odneseny nádherné kostýmy, však zásoba sametu, hedvábí a jiných látek byla zničena. Schody, jež vedly z kanceláře divadelní na nábřeží, byly pokryty stříbrnými penízky, ústřižky různých látek, zlatých bord a jiných k divadelním kostýmům potřebných věcí. Hudební nástroje až na některé byly rovněž zachráněny, taktéž partitury nových původních oper českých. Ztráta, již utrpěl celý národ, byla hrozná – nenahraditelná. Anonym, Požár Národního divadla dne 12. srpna 1881, rytina, MMP Anonym, Požár Národního divadla, 12. srpna 1881, rytina, MMP Anonym, Požár Národního divadla, 1881, příležitostný tisk, MMP Anonym, Požár Národního divadla, 1881, příležitostný tisk, MMP Anonym, Požár Národního divadla, 1881, reprodukce z publikace, MMP Anonymní fotografie, Národní divadlo po požáru, 13. 8. 1891, MMP Anonymní fotografie, Pohled do jeviště Národního divadla po požáru, 12. 8. 1881, MMP Parní stříkačka britské výroby odpovídající použité pří požáru, velmi pravděpodobně je to přímo ta, se kterou se hasilo 4. zastavení – Národní divadlo 1881 – požár Národního divadla Při dokončovacích pracích na budově divadla v něm v pozdních odpoledních hodinách 12. srpna 1881 vypukl požár. Kvůli sérii nešťastných náhod (špatná funkce a použití hydrantů i nádrží na půdě, nízký tlak vody...) byly jeho následky velmi ničivé. Hořet začalo na střeše, kde pracovali klempíři s otevřeným ohněm. Jim byla dávána vina, že špatně uhasili dřevěné uhlí. Kolem šesté hodiny večer vyšlehly plameny ze střechy. Velký vítr způsobil zachvácení celé střechy ohněm a i usilovné hašení bylo marné. Nepodařilo se zachránit ani hlediště, neboť ochranná železná opona, která jej měla v podobném případě chránit, byla vyřazena z provozu pod ní stojícím lešením pro štukatéry. V divadle se již od června provizorně hrálo, v době požáru byla budova uzavřena pro úplné dokončení. Většina vnitřního vybavení, včetně hodnotných divadelních dekorací, byla zničena. Požáru přihlíželo velké množství lidí s tragickými pocity. Velmi působivé bylo vzplanutí plynu před 20. hodinou. Vysoký bílý plamen ze zbytku plynu v uzavřeném přívodu vyšlehl k obloze. Pozdě v noci požár ustal. Velkému množství hasičů, kteří s požárem dlouho bojovali, se podařilo alespoň zachránit sousední budovy. Za dva roky byla stavba Národního divadla opravena (i díky nové celonárodní sbírce) a 18. 11. 1883 bylo divadlo slavnostně otevřeno.