Ačkoli je užití litiny na našem území kladeno do 15. století, železářství v blanenském regionu má mnohem starší tradici sahající do poloviny 1. tisíciletí př. n. Kr. Asi nejznámějším důkazem prastaré železářské činnosti na Blanensku je proslavený nález lékaře salmovských železáren a amatérského archeologa Jindřicha Wankla v jeskyni Býčí skále, v níž odkryl kromě tzv. halštatského pohřbu i dílnu na zpracování železa. Kontinuita zpracování železa v blanenském regionu, bohatém na zdroje rud i dřeva, je doložena i v raném středověku. Zvláště období existence Velkomoravské říše je spjato s dalším rozvojem železářství, což dosvědčují nálezy v okolí obcí Olomučany a Rudice. Vodní zdroje umožnily i vznik hamrů pro zpracování železa. Jeden z nejznámějších, základ pozdějších železáren, se nacházel v Adamově. V samotném Blansku je předpokládaný vznik železáren datován do doby kolem roku 1698, kdy tehdejší majitel Blanska hrabě Arnošt Leopold Ferdinand z Gellhornu zřídil na říčce Punkvě tavicí huť se železným hamrem. Gellhornové vycházeli ze zkušeností z vlastních železářských podniků ve Slezsku, odkud pocházeli. Jejich podnik čítající i vysokou pec pak fungoval po sedm desetiletí se střídavými úspěchy. Poslední blanenští Gellhornové však ve druhé polovině 18. století museli pro značné dluhy prodat své panství majitelům sousedního panství rájeckého, Salmům. III. Rychlý rozvoj železářství v Blansku je spojen zejména s rodem Salm-Reifferscheidt. Roku 1766 koupil Karel Josef Salm-Reifferscheidt blanenské panství za 100 694 zlatých a spojil je s panstvím rájeckým. Salmové po sloučení obou panství disponovali dvěma vysokými pecemi a stali se jedněmi z předních představitelů železářství na Moravě, ačkoli většinou produkce pokrývali zejména potřeby vlastního panství. Ke značnému rozvoji a zvelebení železářství na rájecko-blanenském panství dochází po roce 1807, kdy se správy podniku ujímá starohrabě Hugo František Salm-Reifferscheidt. Tento pozoruhodný šlechtic pronikl do řady vědních i společenských oborů, cestami po Evropě získal řadu zkušeností, např. při výrobě železa. Nabyté zkušenosti pak coby jeden z předních železářských odborníků uplatňoval i ve svém podniku, který postupně přetvořil do podoby moderní průmyslové velkovýroby. Jedním z podnětů těchto velkých změn v blanenských železárnách bylo i udělení c. k. továrního privilegia (v roce 1810), v němž byl nastíněn výrobní profil Salmových železáren, které v té době produkovaly nejširší sortiment užitkových litinových výrobků, sahající od vodovodních rour přes kuchyňské nádobí až po domovní vrata či nejrůznější druhy mříží. Roku 1811 získává Salm osmileté výlučné právo na výrobu litinových rour na stojato. Železárny se však neomezovaly jen na zboží užitkové. Období po ukončení napoleonských válek se stalo dobou, kdy se kromě „obyčejné litiny“ objevuje v nabídce blanenských železáren i litiny umělecká. Technické předpoklady pro ni byly vytvořeny roku 1812, kdy zahájila provoz nová kuplovna, jež umožnila odděleně od běžné produkce odlévat i předměty nekomerčního charakteru. K rozsáhlejšímu odlévání uměleckých předmětů však nastal čas až po konci válečného běsnění, které na přelomu 18. a 19. století po více než dvacet let v podobě revolučních a poté napoleonských válek sužovalo nejen evropský kontinent. Významným impulsem pro rozmach blanenských železáren a lití bylo působení znamenitého německého chemika Karla Ludwiga Reichenbacha, mimo jiné i objevitele parafinu či krystalinu, jenž se v roce 1823 stal ředitelem blanenských železáren. Za jeho vedení nastal velký rozvoj výroby litinového zboží, kromě užitkové litiny se začalo i s litím umělecké litiny, především velkých soch podle antické, biblické či germánské mytologie. Za jeho éry bylo vybudováno několik nových pecí a v tomto trendu se pokračovalo i po Reichenbachově odchodu z Blanska. Nejznámější z nově vybudovaných pecí byla koksová pec z roku 1857 v Klamově huti, jež byla čtrvtou pecí v českých zemích fungujících na minerální palivo. Pro druhou polovinu 19. století můžeme konstatovat, že blanenská umělecká litina dobyla prakticky celý svět. Litinové výrobky z blanenských železáren se neobjevovaly pouze v rakouském mocnářství, ale dostaly se až do Ameriky, Ruska, Singapuru, Sýrie či Súdánu, a byly svou kvalitou často přirovnávány k litině anglické. Ke konci 19. století však začaly Salmovské železárny postupně upadat a došlo i k omezení produkce umělecké litiny. Kníže Hugo Leopold František Salm-Reifferscheidt proto v roce 1896 prodává blanenské železářské závody firmě Breitfeld-Daněk a. s. S novými majiteli dochází v blanenských železárnách k velké restrukturalizaci, avšak umělecké lití, do kterého pronikl nový umělecký prvek secese, se jako jediné v českých zemích rozvíjelo dále. První světová válka však znamenala pro uměleckou litinu velkou ránu. Slévárenská produkce se musela podřídit vojenské mašinérii a umělecká litina nachází uplatnění teprve po skončení války. V roce 1927 přebírá firmu Českomoravská Kolben-Daněk a. s. v Praze a mimo strojní produkce se její výrobní profil orientuje více na komerční a stavební litinu. K definitivnímu útlumu uměleckého lití v Blansku došlo za druhé světové války a po ní. Po osvobození byl celý podnik znárodněn, produkuje převážně litinu průmyslovou a umělecká tvorba se omezuje pouze na učňovské dílny. Počátkem 60. let se však zájem o uměleckou litinu zvýšil, mimo jiné také pro secesní prvky, které se dostaly zpět do módy. Blanenské železárny se rovněž musely postarat o rekonstrukce historických budov s litinovou výzdobou, například Národního divadla v Praze či lázeňské kolonády v Mariánských Lázních. Ani po revoluci v roce 1989 nebyla výroba umělecké litiny v blanenských železárnách ukončena, avšak jedná se převážně o rekonstrukci starších uměleckých litinových děl, a to nejen v České republice, ale i v zahraničí. Svůj „anglický sen“ si starohrabě Hugo František Salm začal plnit koncem roku 1806, kdy od svého otce převzal správu rájeckého panství a blanenských železáren. Jako první v celé Evropě nechal Zachariasem Winzlerem v roce 1807 postavit v Blansku pec na zuhelňování dřeva a roku 1811 začal Ignatz Veith von Pantz stavět Mariánskou huť s kuplovnou, první v českých zemích. Tavba jemné šedé litiny však stačila jen na odlévání křížů, náhrobních stél, ozdobných mříží a váz, nikoliv však na výrobu většího množství šedé litiny potřebné na odlévání soch. Přesto v roce 1814 koupil Salm od vídeňského anatoma Josefa Bartha první model antické sochy Illionea a do roku 1817 pak od vídeňského bankéře Friese a z florentské galerie Uffizi další sádrové modely. Ty pak pod Barthovým vedením upravil podle anatomických proporcí vídeňský sochař Johann Martin Fischer. Starohrabě tyto prvomodely daroval 3. června 1817 nově zřízenému Františkovu muzeu, pozdějšímu Moravskému zemskému muzeu. Na jeho vzniku se starohrabě Hugo Franz Salm podílel s vídeňským historikem a politikem Josefem von Hormayerem. Na doporučení ředitele vídeňského Polytechnického ústavu Josefa Prechtla přijal starohrabě Hugo Franz Salm v září roku 1821 na místo hutního inženýra blanenských železáren Karla Reichenbacha, vynikajícího württemberského chemika a hutního odborníka. S jeho osobou se přiblížila doba, kdy si starohrabě mohl splnit své dlouholeté přání odlévat antické sochy. Hned po svém příchodu se Reichenbach pustil do výstavby druhé zuhelňovací pece a do generální přestavby Mariánské hutě. Viděl jste včera večer rudou zář na obloze?, zdálo se, jako by znovu hořely Jedovnice, ale ne, byl to první plamen, který vyšlehl z Mariánské hutě v Arnoštově údolí, napsal starohraběti. Na jaře roku 1823 získali oba naději podílet se na okrašlovacím plánu Vídně, navrženém císařským architektem Pietrem Nobilem. Ten svému slibu dostál a v příštím roce 1824 blanenské železárny okrášlily Nobileho Hradní bránu monumentální sochou Vítězství, odlitou podle modelu Johanna Nepomuka Schallera. A pak se začaly s velkými úspěchy odlévat i dlouho odkládané monumentální antiky a „železné domy“. V květnu 1829 napsal starohrabě Reichenbachovi: Dnes byl u mě architekt Förster, nanejvýš talentovaný architekt, a přál by si odlévat architektonické ozdoby na domy. Förster zavedl do blanenské slévárenské výroby průkopnickou metodu prefabrikovaných částí výrobků, sestavovaných do celků podle individuálního přání zákazníka. Zlaté ceny na průmyslových výstavách ve Vídni a v Praze sbíraly především antické sochy. Když se starohrabě chystal na vídeňské výstavě v roce 1834 převzít zlatou medaili, zeptal se Reichenbacha: Jak se mám na tu slávu obléknout, mám si vzít černý oblek jako fabrikant, nebo mám jít jako šlechtic v uniformě komořího? Starohrabě Hugo Franz Salm a inženýr Karl Reichenbach společným úsilím vybudovali z blanenského podniku rakouské železářské impérium, jehož trhy sahaly do Turecka, Asie i do Ameriky. Anglickými badateli je starohrabě Hugo Franz Salm považován za nejvýraznější postavu rakouské průmyslové revoluce. Obsah Titulní strana Obrazy z Moravského Švýcarska - video Muzeum Blanenska Moravský Kras Jeskynní potapěči Jindřich Wankel Československý lev Dějiny zámku Hugo Frantz starohrabě Salm Olomoučanská keramika Archeologie Poklad stříbrných mincí Tajemství Býčí skály Legendární princezna z Býčí skály Pohřební vůz Blanenská umělecká litina Blanenská umělecká litina Karl Ludwig von Reichenbach