HISTORIE Přestože na studii začal pracovat již v roce 1905, podrobný projekt budovy s rozpočtem muzejnímu kuratoriu, jemuž předsedal starosta Ulrich, předložil až roku 1907. Kuratorium však k provedení této studie nemohlo kvůli vysokým nákladům přistoupit a doporučilo „raději naprosté zjednodušení budovy, bez poškození účelnosti její“. Kotěra tedy projekt značně zredukoval a v březnu roku 1908 jej prostřednictvím Josefa Gočára předložil kuratoriu. V listopadu téhož roku ještě sestavil podrobný rozpočet, k němuž připojil i výčet prací a seznam materiálů, které by stavbu zlevnily o více než 65 tisíc korun. Kýžené úspory mimo jiné zamýšlel dosáhnout použitím cihel získaných při bourání pevnosti na místo nových. Stavba muzea, doprovázená celou řadou komplikací, byla nakonec realizována až v letech 1909–1913. Jan Kotěra Jan Kotěra se narodil 18. prosince roku 1871 v Brně a na Silvestra byl v kostele sv. Tomáše pokřtěn jménem Zdenko, které v této souvislosti nemůžeme nazvat přiléhavěji, než jako nomem omen, tedy jméno znamení. Zdenko, archaická varianta slovanského jména Zdeněk, jehož etymologický původ jazykovědci spatřují ve jménu Sděslav, znamenaná „zde slavný“, „udělat slavným“ či „stát se slavným“, což se Kotěrovi poštěstilo ještě během života. Vděčni bychom za to měli v první řadě být Kotěrovým zaměstnavatelům, majiteli pražské projekční kanceláře, inženýru Josefu F. Freyenovi a Janu Nepomuku Mladotovi baronu ze Solopysk, kteří v mladém absolventovi plzeňské německé průmyslovky objevili dřímající talent a stali se mecenáši jeho vídeňských studií. Na Akademii ve Vídni byl Kotěra přijat v roce 1894 zrovna ve chvíli, kdy byl novým profesorem architektury jmenován Otto Wagner (1841–1918), pozoruhodná osobnost, od níž by tehdy jen málokdo čekal, že v dějinách evropské moderní architektury sehraje klíčovou roli. Wagner byl přesvědčen, že „v promrskávání všech stylových směrů, jak to přinesla poslední desetiletí, nemůže do budoucna spočívat spása“.5 Proto se snažil u svých žáků probudit kýženou fantazii prostřednictvím brilantně podané kresby. V prvním ročníku pracovali na běžném projektu. Ve druhém jim jejich učitel zadal reprezentativní projekt, na němž se poštěstí během života pracovat jen několika vyvoleným, a konečně ve třetím, závěrečném ročníku následovala po vzoru pařížské École des Beaux Arts práce na studii ryze utopické povahy, přičemž volba témat byla jen na žákovi. Přestože Otto Wagner své žáky ovlivňoval zásadním způsobem, nebyl zdaleka jediným, kdo v jejich uměleckém zrání sehrál důležitou roli. Nemalý podíl na formování jejich osobností měli též jeho spolupracovníci, z nichž někteří pocházeli z řad jeho někdejších studentů. V případě Jana Kotěry byli takovými inspirátory dva mimořádně talentovaní umělci. Opavský rodák Josef Maria Olbrich (1867–1908) a Josef Hoffmann (1870–1956) původem z Brtnice na českomoravské Vysočině. Vraťme se zpátky ke Kotěrovu vídeňskému studiu, během něhož jeden z prvních a čistě Wagnerových absolventů získal široký evropský rozhled, seznámil se s řadou pozoruhodných osobností a stal se i vzorem pro některé mladší spolužáky. Obdivoval ho zejména Jože Plečnik (1872–1957), který je ve svém rodném Slovinsku, obdobně jako Kotěra u nás, považován za zakladatelskou osobnost tamní moderní architektury. Z obdivu, který souvisel s Plečnikovým přesvědčením o Kotěrově výjimečnosti, právě kvůli níž by se kolem něho „měla otáčet celá škola“,14 se nakonec vyvinulo celoživotní přátelství. O tom, že Plečnikovo mínění nebylo jen bezobsažnou frází, svědčí několik cen, které Kotěra na Akademii za své práce obdržel. V roce 1896 získal za studii Knížecích lázní zlatou Fügerovu medaily a ještě téhož roku byl jeho projekt farního kostela odměněn zvláštní školní cenou. Nejvýznamnější ocenění, které si na akademické půdě ovšem mohl vydobýt, tzv. Římskou cenu, přiřkla porota v roce 1897 jeho závěrečné práci, vizionářskému projektu ideálního města Cap Gris-Nez, rozvinutého při ústí tunelu mezi Calais a Doverem Přitažlivost této ceny, kterou před Kotěrou získal Hoffmann a po něm i Plečnik, spočívala ve stipendiu, z něhož byl jejím laureátům hrazen studijní pobyt v sídle Rakouského velvyslanectví, v Palazzo Venezia v Římě. Do Itálie odjel v únoru roku 1898 a strávil v ní celkem čtyři měsíce, během nichž naskicoval nebývalé množství překrásných kreseb, z nichž by měla naši pozornost zaujmout zejména Římská fantazie – Chrám Érota a Psýche, kterou můžeme považovat za předobraz královéhradeckého muzea. Krátce po Kotěrově návratu domů se na Uměleckoprůmyslové škole v Praze uvolnilo místo po profesoru Friedrichu Ohmannovi (1858–1927), který byl jako jeden z nejvýznamnějších rakouských architektů pověřen přestavbou císařského sídla ve Vídni. Situaci využil profesor dějin umění Karel Boromejský Mádl (1859–1932) a přesvědčil ředitele školy, architekta Jiřího Stibrala (1859–1939), aby na zkoušku přijal právě Jana Kotěru, sice neznámého, ovšem talentovaného mladíka. Když se na sklonku 19. století Jan Kotěra s vervou sobě vlastní vrhl na dráhu architekta a vysokoškolského pedagoga, jeho přátelé z progresivně smýšlejících uměleckých kruhů jej ztotožňovaly s prorokem modernity a v duchu symbolistických tendencí jej přirovnávaly ke svěžímu jaru i bájnému rytíři, jemuž jedinému přísluší spasit českou architekturu. Touto dobou do Kotěrova života vstupuje osobnost Františka Urlicha. Nebýt jeho zájmu o novou architekturu, která v jeho vizích o přeměně pevnosti v moderní město sehrála jednu z klíčových rolí, Kotěrova hvězda by pravděpodobně tak jasně nezářila.První příležitost ke spolupráci se naskytla roce 1901, kdy mu byl zadán projekt přístavby neorokokového hotelu Grand, v němž město hodlalo zřídit úřadovny okresního zastupitelstva - Okresní dům. V době, kdy začala novostavba Okresního domu naplno sloužit svému účelu, Kotěra již tušil, že projekt muzejní budovy svěří Ulrich právě jemu. Vztah Jana Kotěry a Františka Ulricha nebyl jen striktně pracovní. Byl zároveň přátelský. Oba muže spojovalo upřímné přátelství, prohlubované dlouholetou a systematickou spoluprací. V osobě královéhradeckého starosty našel architekt významného mecenáše i zastánce, který vahou své osobnosti zabránil mnoha malicherným přím, kvůli nimž v případě muzea hrozilo, že Kotěra v práci dále pokračovat nebude. Ulrich naopak v Kotěrovi získal blízkého spolupracovníka a moudrého rádce ve věcech architektonických i urbanistických, přičemž jeho rozhodnutí sehrála mnohdy klíčovou roli i v případech, které s Kotěrovou prací bezprostředně nesouvisely. Na základě architektova doporučení tak starosta Ulrich roku 1909 pověřil autory dvou nejvýše odměněných regulačních plánů města, architekta Oldřicha Lisku (1881–1959) a Václava Rejchla ml. (1884–1964), aby spojili své síly a své nejlepší ideje, které Kotěra Ulrichovi přesně vyznačil, a přetavili je v nový, definitivní plán, jenž vstoupil v platnost roku 1911. Po smrti Jana Kotěry v roce 1923 převzal neformální roli architekta města jeho žák a spolupracovník Josef Gočár, který v díle započatém svým učitelem nejen pokračoval, ale v horizontu jediného desetiletí jej i dokončil. Jan Kotěra s rodiči a bratrem Jan Kotěra: Římská fantazie – Chrám Érota a Psýche kresba, 1898 Jan Kotěra: Okresní dům. 1904