Mineralogie Český granát - pyrop, Třebenice u Podsedic, ČR Český granát Zlato Historická štola na stříbro a měď Borovec u Štěpánova nad Svratkou Středověká hornická želízka Zlato - nuget z Kalifornie Odval šachty po historickém dolování stříbra - Radlice u Dačic galenit (hlavní stříbrná ruda - Neudorf, Německo Galenit Hlubinné doly Rudní žíly Středověká hornická želízka Užitečnost mineralogie, aneb „bez nerostů nevyrostu“ Co vy mineralogové vlastně děláte? Častá otázka běžných lidí, na kterou je odpověď snadná a zároveň složitá. Zvlášť když školní docházka produkuje u žáků „hrůzu z kamenů“, což žádný mineralog nechápe, protože kameny jsou krásné (často), odborně zajímavé (vždy), velmi cenné (občas) a vysílají prý pozitivní energii (nevíme ale jakou, možná žádnou). Ač se to někomu zdá podivné, existují milovníci kamenů. Patří k nim mineralogové, profesionálové, kteří obor vystudovali na vysokých školách a kteří působí na vědeckých a odborných institucích, k nimž náležejí i některá muzea. Daleko víc je sběratelů minerálů, někdy na vysoké odborné úrovni, která se získává dlouholetou praxí v terénu. Do této skupiny náležejí lidé milující přírodní krásy, ale také obchodníci, kteří dokážou ceněné „kameny“ proměnit v nemalé zisky. A co my ostatní? Minerály, a pochopitelně hlavně horniny, člověka provázejí od zrození do hrobu a od rána do večera. Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme v technické civilizaci. Skoro všechno, co člověk využívá, pochází ze země. A co ne, nerostné suroviny v nějaké podobě využívá, např. bez hnojiv bychom nebyli schopni produkovat dostatek obilí, bez speciálních kovů dnes nelze vyrábět elektřinu ani telefonovat nebo sledovat televizi, psát na počítači, atd. A tady je třeba zdůraznit, že různé potřebné chemické prvky i minerály sice nalezneme na naší planetě ledaskde, ale my je potřebujeme v podobě ekonomicky využitelných ložisek minerálů, tedy musí být nahromaděny v množství, které lze těžit. A právě vznik těchto nahromaděných minerálů studují také mineralogové. Současně s nimi přicházejí geologové se svými mapami, vrty a průzkumnými díly. V případě pozitivních výsledků nastupuje těžař, horník, a v případě rud (tj. minerálů užitkových kovů) hutník a další. V historii byly ceněnými minerály zlato (v přírodě ryzí, snadno získatelné), rudy stříbra, mědi a cínu (suroviny doby bronzové) a o něco později rudy železa. Moderní technologie i předměty běžné denní potřeby (např. počítače, mobilní telefony, apod.) vyžadují nové zdroje vzácných minerálů niobu, tantalu, lithia a mnoha dalších prvků. Ty se vyskytují pouze na několika místech na světě, často v „zemích třetího světa“ a vedou se o ně obchodní a politická jednání (v lepším případě) nebo krvavé dlouholeté války. V průmyslových zemích dochází v současnosti také k nekrvavým, ale často nesmiřitelným konfliktům mezi zájmy těžařů a obyvateli, obávajícími se o ničení přírody v místech, kde žijí. Suroviny potřebujeme všichni, ložisko minerálu, na rozdíl od vesnic a měst, nelze přemístit. Kde je řešení? Podzemní dobývání nerostných surovin bylo a dosud většinou je těžkou prací, vyžadující kvalifikované pracovníky. V historických dobách měli havíři k dispozici pouze jednoduché nástroje, hlavně hornická želízka a palice. Želízka, někdy o velikosti jen několika centimetrů, byla nasazena na pružné násady a využívána jako klíny k lámání skály. Byly vyvinuty různé jednoduché, ale velmi účelné technologie dobývání (např. „sázení ohně“), i když z dnešního pohledu byla produktivita nízká. Teprve daleko později se uplatnil střelný prach (poprvé na světě to bylo v r. 1617 ve Francii a r. 1627 v Banské Štiavnici). Těžkou práci také ztěžovalo špatné osvětlení (původně olejovými kahanci). Přesto byly u nás všechny stříbronosné revíry vytěženy prakticky už ve středověku. Než začal člověk pronikat do vesmíru, šlo rozšiřování lidské civilizace ruku v ruce s rýžovacími pánvemi zlatokopů. Byl to nezřídka právě hlad po zlatě, který vedl prospektory do neprobádaných končin a otevíral je pro osídlení. Že ve stopách zlatokopů kráčel také zločin, války i vyhlazování menších národů je smutnou pravdou, ale samo zlato za to nemůže. Tento cenný kov dnes slouží převážně vyspělé technice, jen něco málo je využito jako materiál pro šperky nebo je uloženo v trezorech bank jako zlatá rezerva. Cena přírodních ukázek zlata vyhledávaných sběrateli vždy převyšuje cenu zlata jako kovu. Od středověku do 17. století náležely české země k nejvýznamnějším evropským zdrojům stříbra. To se těžilo pro mincovní účely na mnoha místech, zejména v Kutné Hoře a v Jáchymově. Kutná Hora byla zdrojem bohatství Přemyslovců a „pražský groš“ představoval ve 14. století nejuznávanější evropskou měnu. Jáchymov dal světu „jáchymovské tolary“, od nichž je odvozen dnešní název dolar. Stříbro se nachází v přírodě jen vzácněji jako ryzí, na rozdíl od zlata. Musí být proto získáváno z rud, zejména z galenitu (sulfidu olova), v němž je často obsaženo v množství několika procent. Za rudami musí člověk většinou pronikat do zemských hlubin. Hlubinné doly už provozovali staří Řekové a Římané. Na našem území ve středověku působili převážně němečtí báňští odborníci a už v předhusitské době bylo u nás dosaženo hloubek až několik stovek metrů (Kutná Hora). Po historickém dolování nacházíme dodnes zbytky po zasypaných jámách (šachtách), s charakteristickými odvaly vytěženého materiálu. Nejprimitivnější, ale dodnes produktivní získávání vzácných nerostů, převážně drahých kamenů a zlata, je rýžování. Proplachování usazenin vodou umožňuje z písku oddělit těžké minerály. Už od starověku tak člověk získával nejdražší drahokamy, jako rubíny, diamanty a smaragdy, a samozřejmě také zlato. Na území České republiky se kromě rýžování zlata v minulosti dodnes těží z nezpevněných usazenin české granáty (pyropy), jedny z nejkrásnějších na světě. Konečnou krásu získávají až po vybroušení. Rudní žíly byly v příznivém kopcovitém terénu často sledovány vodorovnými díly, tedy štolami (chodbami). Někdy byly víceúčelové, kromě dobývání suroviny sloužily i odstraňování hlušiny, větrání, apod. Pokud byly založeny pod ložiskem, sloužily také k dlouhodobému odvádění podzemní vody, která byla velkým nepřítelem starých havířů (tzv. dědičné štoly).