Mizející krása Žluťásek barvoměnný Bělopásek jednořadý Chrobák jednorohý Majka duhová foto J. Procházka foto J. Procházka Kvůli intenzivnímu zemědělství, spojenému s používáním umělých hnojiv a pesticidů, došlo od 50. let minulého století k výraznému ochuzení naší fauny. Zmizelo množství dříve běžných druhů rostlin i živočichů. Velmi citlivě reagují na změny v krajině denní motýli. Každý desátý druh už u nás vyhynul, polovina z těch přežívajících patří mezi ohrožené druhy. Navzdory zvýšenému zájmu o ochranu přírody se vymírání druhů nepodařilo zastavit ani v 21. století. V roce 2007 se naposledy objevila v Čechách pod Kosířem majka duhová, žluťásek barvoměnný byl na své poslední lokalitě (v Bílých Karpatech) naposledy pozorován v roce 2010. foto B. Hrabák foto B. Hrabák foto B. Hrabák foto L. Dembický Žluťásek barvoměnný (Colias myrmidone) je nejohroženější denní motýl Evropy. V ČR byl naposledy zaznamenán v roce 2010 v Bílých Karpatech. Vymizení tohoto dříve běžného druhu bylo způsobeno změnami v krajině, které souvisí s upouštěním od tradičních způsobů hospodaření. Některé lokality zarostly náletovými dřevinami a byly tedy nevhodné jak pro žluťásky, tak pro čilimníky, kterými se jejich housenky živí. Zbylé potenciálně vhodné louky jsou intenzivně obdělávané celoplošnou strojovou sečí, mnohdy i dvakrát za rok. Pokud je seč provedena v období vývoje housenek, dojde k pokosení živných rostlin a housenky uhynou hlady. Poslední životaschopné populace je možné nalézt ve východním Polsku, Rumunsku, Bělorusku či v Rusku na loukách obhospodařovaných extenzivní pastvou či na výslunných lesních pasekách. Majka duhová (Meloe variegatus) dříve patřila k našim nejhojnějším majkám, dnes je však v ČR nezvěstná. Obrovský zadeček samiček je plný vajíček – majky jich totiž vzhledem k složitému a nejistému osudu larev kladou několik tisíc. Drobné pohyblivé larvičky - triungulini vylézají na květy rostlin a tam čekají na přílet samotářských včel nebo čmeláků. Chytí se jich a nechají se odnést do hnízda, kde se živí larvami i medem. Dospělci při podráždění z kloubů vylučují nažloutlou kapalinu, obsahující prudký jed cantharidin. Příčinu vymizení tohoto nápadného posla jara je možné hledat v industrializaci zemědělství, zejména v rozorávání mezí v rámci scelování pozemků a následném velkoplošném používání pesticidů. Bělopásek jednořadý (Limenitis reducta) se v minulosti vyskytoval pouze velmi lokálně a vzácně na jižní Moravě. Historické nálezy z první poloviny 20. století pochází zejména z oblasti středomoravských Karpat a okolí Mohelna, od roku 1945 je motýl považovaný za vyhynulého. Jedná se o teplomilný druh, jehož housenky se živí listím zimolezů. Těžiště výskytu bělopáska jednořadého je v oblastech okolo Středozemního moře, do ČR zasahoval severní hranicí svého rozšíření. Ústup byl nejspíše způsoben zánikem tradičního lesního hospodaření - pařezin, jejich převáděním na vysokokmenné stinné lesy a zmenšováním lesostepních biotopů. Chrobák jednorohý (Bolbelasmus unicornis) v ČR patřil k nejvzácnějším broukům vůbec, dnes je považován za vyhynulý druh. Výskytem zasahoval na střední a jihovýchodní Moravu. Poslední nález je z roku 1999 z Mansonovy stepi u Čejče. Tento druh vyhledává sprašové terasy, osidluje však pouze přirozená rostlinná společenstva, tedy místa, která nebyla nikdy zemědělsky využívána. Larvy se živí podzemními houbami. V minulosti byla velká část původních panonských trávníků rozorávána, dnes ze stepí v okolí Čejče zbyly jen fragmenty, které zarůstají náletovými dřevinami.