1969- 1989 Náš socialistický svět, jemuž stojí v čele Sovětský svaz, svým úchvatným příkladem budování komunistické společnosti, tvůrčím využitím všech objevů vědy a techniky i svou neúnavnou mírovou iniciativou má dosti sil, aby ubránil výsledky své práce! Herečka Jiřina Švorcová při projevu v Národním divadle v Praze, leden 1977 Samizdatové časopisy a literatura Uniforma příslušníka Lidových milicí Malá bronzová studie k sousoší Komunisté od Miloše Axmana Rozmnožovací rámeček pro tisk samizdatových textů Tuzexové bony Celní a devizové prohlášení Dobový tisk Interiér panelového bytu v 70. – 80. letech Jeden z prvních dehonestujících článků o Chartě 77 v Rudém právu z ledna 1977 Legendární tříkolové vozidlo Velorex - jediné homologované vozidlo s plátěnou karoserií na světě Medaile a pamětní odznaky Lidových milicí Památník dělnického hnutí na Hybešově hoře v Brně Poučení z krizového vývoje, neblaze proslulý dokument, schválený ÚV KSČ v prosinci 1970 První strana pracovní verze Charty 77 Prvomájový průvod v Brně Přehlídka jednotky Lidových milicí v Brně 22.února1973 Samizdatová literatura a časopisy Skleněný nástěnný kalendář na rok 1970 Socha V. I. Lenina před budovou Vojenské akademie A. Zápotockého v Brně Keramická busta Vladimíra Iljiče Lenina Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 znamenala konec snah o zásadní reformu komunistického režimu, o skloubení ideálu socialismu s myšlenkami demokracie a lidské svobody. Odchod Alexandra Dubčeka z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a nástup Gustáva Husáka do čela strany v dubnu 1969 znamenal začátek nového období, které bývá označováno jako „normalizace“. Historikové se přou, zda tento termín, uvedený ve své době do života Husákem a jeho spolupracovníky, dostatečně vystihuje vývoj, kterým československá společnost od dubna 1969 prošla. Skutečností však je, že toto označení se stále běžně užívá, nikomu se nepodařilo najít výstižnější a negativní konotace, které s ním jsou spojeny, ustupují do pozadí. „Normalizovat“ československou společnost podle představ Gustáva Husáka a nového vedení KSČ by se nikdy nepodařilo, kdyby nebylo srpnové okupace a pobytu sovětských vojsk na československém území. Přesto však je s podivem, jak poměrně rychle se podařilo zlomit odpor veřejnosti proti novým poměrům. Svůj podíl na tom nepochybně má osobní a politické selhání vedoucích představitelů reformních snah roku 1968 – Alexandra Dubčeka, Ludvíka Svobody, Oldřicha Černíka i Josefa Smrkovského. Husákovo vedení začalo nejdříve čistkami v řadách samotné KSČ, pak následovaly ostatní organizace, jako byly odbory, další politické strany Národní fronty, tvůrčí a umělecké svazy atd. Nakonec zachvátila vlna propouštění a vyhazování z práce, vedoucích funkcí i odborných pozic celou společnost, bez ohledu na morální škody a ekonomické ztráty, které tohle pomstychtivé běsnění způsobilo. Pokusy o zformování organizovaného odporu byly jen sporadické a předem odsouzené k neúspěchu. Lidé si uvědomovali, že za tehdejší mezinárodněpolitické situace vlastními silami poměry zvrátit nemohou. Velká část Čechů a Slováků na novou situaci reagovala odchodem do exilu: Státní bezpečnost uváděla, že od srpna 1968 do roku 1987 Československo opustilo 136 876 lidí. Rokem 1987 pokusy o odchod do emigrace ovšem nekončily – pokračovaly vlastně až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Počet uprchlíků z Československa je tedy pochopitelně vyšší, než uvádí citovaná policejní zpráva. Pro tak malou společnost, jako byla československá, to byla velká ztráta. Jen málokdo z těch, kdož po okupaci 1968 zůstali ve vlasti, skutečně podporoval vládnoucí režim. Většina obyvatel se stáhla do soukromí – odbyla si pracovní povinnosti a pak se věnovala svým vlastním zájmům, mimořádného rozmachu se dočkalo chalupářství a chataření. Zájem o věci veřejné a ochota angažovat se v nich byly minimální. Lidí se zmocňovala lhostejnost, společnost prostupoval marasmus a ztráta ideálů. Jestliže před rokem 1968 většina československé společnosti věřila v myšlenku socialismu – ostatně i rok 1968 sám byl pokusem o jeho zdokonalení – pak dvacetileté období normalizace Čechy a Slováky o tuto iluzi připravilo. Avšak ani nečetné opoziční aktivity, kterých přibývalo zvláště od poloviny 70. let, si podporu obyvatel nezískaly. Byl to život ze dne na den, bez ideálů a vznešených cílů. Morava v době normalizace žila stejně jako ostatní části Československé socialistické republiky, snad jen v tom zde byla situace horší, že její obyvatelé zažívali i jistou frustraci z neúspěšné snahy o obnovu zemského zřízení a samosprávy v roce 1968. Také na Moravě se v 70. a 80. letech formovaly iniciativy, usilující o změnu poměrů a nastolení demokracie, ať to byla Charta 77, Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných či vydavatelství nelegálních samizdatových tiskovin. Také Morava se v roce 1989 spontánně připojila ke snahám o svržení komunistického režimu a návrat do společnosti evropských zemí. Rukávová páska Lidových milicí Morava normalizační Odhalení sousoší Komunisté od Miloše Axmana v Brně 12. prosince 1973 Propagační ideologické brožury z období normalizace