115

Princ Jan František z Liechtensteinu s dcerou Marií Eleonorou na vnitřním nádvoří hradu, kolem 1939, SH Šternberk

místnosti, na začátku 20. století vybavené veškerým komfortem včetně elektřiny a výtahu, a využívat mohl i několik loveckých chat v okolí. Z nich upřednostňoval zejména okázalé lovecké sídlo v Nových Valteřicích, jehož jádro tvořil pozoruhodný litinový pavilon, zakoupený knížetem na světové výstavě ve Vídni roku 1873.89 Pobyty knížete na hradě často souvisely i s návštěvou centrálního ředitelství knížecích lesů v nedaleké Olomouci. Úřad zaměstnávající přes sedm set třicet osob a spravující téměř třináct set kilometrů čtverečních lesů tvořil páteř celého liechtensteinského hospodářství.90 Stárnoucí kníže Jan II. stál v čele rodu i po roce 1918, kdy se většina liechtensteinských majetků ocitla na území nově zřízeného Československa. Po jeho smrti v roce 1929 se rodových majetků ujal jeho bratr František I. (1853–1938), který s ohledem na vysoký věk postupně předával veškerou agendu svým předpokládaným dědicům z vedlejší rodové větve, sídlící na zámku ve Velkých Losinách. Už v roce 1930 byl zplnomocněným zástupcem knížete jmenován princ František Josef II. (1906–1989), přičemž značný vliv na rodový majetek měl i princův otec kníže Alois z Liechtensteinu (1873–1955).91 Zřejmě právě on inicioval poslední velkou opravu hradu na přelomu let 1929 a 1930, během níž došlo i k nepříliš závažným stavebním úpravám podle plánů šternberského stavitele Osvalda Veitha. Pod bdělým dohledem zaměstnanců památkového úřadu došlo také k obnově fasád a výměně starého krovu včetně střešní krytiny.92 Oprava hradu nebyla náhodná. Zřejmě na základě rodinné dohody se na některá, dosud jen občasně využívaná sídla měli přestěhovat mladší členové rodu, aby zde osobně dohlíželi na chod velkostatků a knížecích podniků. Mezi ně patřili i bratranci Františka Josefa II., princ Karel Emanuel (1908–1987) pověřený vedením centrální účtárny v Bučovicích a jeho mladší bratr Jan František (1910–1975), který se přestěhoval na hrad Šternberk. Princ obýval se svou manželkou Karolínou Ledebur-Wicheln (1912–1996) a přibývajícími dětmi pokoje ve druhém patře, zatímco do prvního patra nechal přesunout zpřístupněné sbírky hradního muzea. Jeho rodina žila na hradě i po mnichovské dohodě, kdy byl převážně německý Šternberk připojen k nacistickému Německu, a zůstala zde i po většinu druhé světové války.