121

Vizitkový sál v nově zpřístupněné prohlídkové trase, po roce 1948, Archiv Národního památkového ústavu

z Liechtensteinu byl hrad spolu s velkostatkem vyvlastněn na základě takzvaných Benešových dekretů, díky nimž přišli všichni příslušníci rodu také o všechny zbývající majetky na území Československa. Už od roku 1947 byl hrad zařazen mezi památky prvořadého významu, které měly přejít pod správu Národní kulturní komise.97 Snahy o co nejrychlejší zpřístupnění památky však narážely na zjevný organizační chaos pražského vedení komise, který v dopisu z července 1947 popsal zaměstnancům brněnského památkového úřadu František Widermann. „Šternberský zámek dostal v květnu část svého vnitřního vybavení z úschovny na Losinách zpět. Je to patrně z rozhodnutí Národní kulturní komise v Praze. Snad toho bylo na tři vagony, ale jak jsem viděl, je to ve stavu velmi truchlivém a vše ještě leží na hromadách bez ladu a skladu. Bude velmi těžko provésti původní instalaci, poněvadž i dosavadní opatrovník zámku lichtensteinský zřízenec Antonín Schneider, který zámek po dlouhá léta hlídal, byl pracovním úřadem ve Šternberku přikázán na venkov a je připraven na odsun. Zatím už je tam hlídač třetí, což tedy je věc pro bezpečnost sbírek značně lehkomyslná. Mimo vlastní zámecké zařízení přibylo na zámek ještě stejné kvantum zařízení z velkostatku v Hnojníku u Českého Těšína – patřil rodině Jiřího Beese svobodného pána z Chrostiny. Co se s tím zamýšlí, neví ani lichtensteinská správa v Olomouci, ani okresní Národní výbor.“98 Pracovníkům komise se část hradu podařilo otevřít prvním návštěvníkům až na sklonku léta 1948, o čemž v říjnu nadšeně referovalo Rudé právo. „Podle staré báje ukázaly se ve šternberském zámku chlapci s čarovným kvítkem poklady nesmírné ceny. Dnes, kdy šternberský zámek je zpřístupněn veřejnosti, zde tyto poklady ovšem nenalezneme, ale zůstaly tu vzácné poklady kulturní. Na stěnách nádvoří jsou erby všech majitelů od pánů ze Šternberka až po poslední Lichtenštejny. Pravou pokladnicí kulturních památek je gotická kaplička ze XIV. století. Vzácnou relikvií byl zde prastarý dřevěný oltář gotický, který však byl za války poškozen. Zato zůstaly zachovány obrazy a drahocenná socha římské patricijky, dovezená z Pompejí. Jednoduché lavice v kapličce jsou původní, starou prací tyrolskou. Na chodbě před kapličkou je mramorový portál, taktéž vykopávka z Pompejí, koupený za 1 ½ milionu zlatých. V rytířském sále sešla se v září 1415 moravská šlechta, aby odtud protestovala proti upálení Mistra Jana. Také