19

Báseň a pr avda

Bitva křesťanských rytířů s Tatary u Lehnice v rukopisu Vita beatae Hedwigis, 1353, The J. Paul Getty Museum

Císař a český král Karel IV. proslul vedle svých vladařských schopností také jako panovník s mimořádným smyslem pro tradice, vyjadřované zejména jeho promyšlenou dynastickou a státní symbolikou. V ní hráli důležitou roli jak jeho předkové, tedy velcí přemyslovští králové, tak zemští patroni a další osoby i události, společně vytvářející představu českého království jako země přispívající velkou mírou k velikosti celého křesťanství. Spolu s vlastním životopisem Vita Caroli je nejvýznamnějším literárním dokladem vladařových státních idejí kronika Přibíka Pulkavy z Radenína (†1380), kterou mistr svobodných umění a rektor školy u pražského kostela svatého Jiljí psal přímo pod Karlovým osobním dohledem; zřejmě přímo na císařovo přání zde zdůraznil význam světců Cyrila a Metoděje, připomněl dávnou Velkou Moravu i Karlovu legendu o svatém Václavovi. Kromě těchto zápisů je v kronice popsána i řada dalších příběhů o zbožnosti a ochotě bojovat za křesťanskou víru, mezi nimiž se nachází i zmínka o porážce bezbožných Tatarů u Olomouce, která se měla udát památného roku 1242. „Rovněž téhož roku Tataři, kteří několik let pustošili království uherské, vnikli na Moravu, zpustošili její část, u Olomouce pobili převeliké množství lidí, zpustošili množství hradů, které pro strach z Uhrů zůstaly bez obrany, a konečně, když opět přišli tamtéž před město Olomouc, nějaký urozený muž ze Šternberka, tehdy hejtman téhož města, z města vyšel, podobně na ně statečně zaútočil a zabil jejich náčelníka, smrtelně ho zraniv. Tataři, zarmouceni jeho smrtí a velice ohromeni, utekli zpět do Uher. Řečený pán ze Šternberka tedy za tento skvělý čin dostal darováním českého krále nějaké statky u Olomouce, na nichž na památku této události postavil nový hrad Šternberk.“8 Pulkavova kronika tak přináší nejen zmínky o hrdinství před Olomoucí, ale poprvé i jméno vítěze, „nějakého urozeného muže ze Šternberka“, humanistickým kronikářem Václavem Hájkem z Libočan (1499–1553) pojmenovaného jako Jaroslav.9