193

ochozy kolem hradního nádvoří, propojené s mírně stoupajícím terénem kamenným mostem. Přímo za ním se podle Eschova plánu rozprostíral rozsáhlý travnatý palouk na půdorysu trojúhelníku, který obklopovaly keře tisů a dalších jehličnanů. Druhou část parku za příčně položenou cestou s kamennou zídkou tvořil velký prostor na půdorysu protáhlého pětiúhelníku, v jehož středu se opět nacházel rozsáhlý oválný palouk, obklopený cestou. Kolem něj navrhl Esch výsadbu cestami protkaných vzrostlejších jehličnatých keřů, mezi které se však počítalo i s větším množstvím růžových keřů a rozsáhlejším alpiniem. Zřízení světlých palouků obklopených keři vycházelo ze soudobých zahradních teorií. Zároveň však mohlo jít o přání stárnoucího knížete, neboť údajně projevil přání pozorovat pasoucí se zvěř přímo z oken hradu. V nejvýše položené části zahrady, oddělené od centrální partie příčně situovanou cestou, zůstal prostor na zeleninovou zahradu. Na západním okraji parku procházela přímá cesta, na straně k městu osázená vzrostlými tújemi; v jižní části parku nechal kníže vystavět dům zahradníka, garáže a ledárnu, z níž se dodával led do hradní kuchyně. Poměrně jednoduchý plán byl dokončen během dvou následujících let a do současnosti se na původní koncepci téměř nic nezměnilo. Pro Esche měla první realizace značný význam. Otevřela mu cestu k důležitým zakázkám po celé monarchii, na nichž měl možnost spolupracovat s tak významnými architekty, jako byl Adolf Loos (1870–1933), Josef Hofmann (1870–1956) a Ernst Wiesner (1890–1971), či s představiteli hnutí Werkbundsiedlung Wien. Navzdory tomu, že park neprošel složitým vývojem, patří dodnes k nejhodnotnějším přírodně krajinářským dílům na Moravě. Jeho podmanivá atmosféra, zdůrazněná zcela nečekanými pohledy na samotný hrad a město, tvoří dokonalou protiváhu šlechtickému sídlu, jehož silueta naopak vévodí okolní krajině déle než sedm set padesát let.

Na následující dvoustraně: Joris van der Haagen, Lovci v krajině, kolem 1650, SH Šternberk