23 Na předchozí dvoustraně hrad Šternberk se středověkou válcovou věží

Erb pánů ze Šternberka na obalu moravských zemských desek, 1382, Moravský zemský archiv v Brně

Legenda o porážce Tatarů, záchraně křesťanstva i založení hradu Šternberka tak získala jméno, které se v období baroka a romantismu stalo synonymem neohroženého českého bojovníka, v básních a románech kladeného na roveň Přemysla Otakara II. či Jana Žižky. Přestože dnes už je zápis o vítězství Jaroslava ze Šternberka u Olomouce přesvědčivě vyvrácen, zůstává otázkou, co kronikáře Pulkavu k poměrně podrobnému vylíčení příběhů přimělo. Byl to odkaz na starší prameny, zažitou legendu, či přímo záměr urozeného objednavatele? V úvahu připadají všechny možnosti. Přibližně v době vzniku kroniky se zámožný moravský velmož Petr ze Šternberka (†1397) oženil s jistou Annou (†1401), která byla s největší pravděpodobností dcerou Karlova mladšího bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha (1322–1375).10 Propojení Lucemburků s rodem Šternberků, třebaže Anna pocházela z mladší moravské větve a navíc panují pochybnosti o jejím manželském původu, bylo samozřejmě nutné dodat náležitou vážnost – legenda o nepřemožitelném zachránci Moravy z rodu nosícího erb se zlatou hvězdou byla tedy v tomto ohledu více než žádoucí. Ať už je to jakkoli, středobodem a korunním svědkem celého příběhu byl od počátku hrad Šternberk, zažívající právě v letech panování Karla IV. jedno ze svých nejskvělejších období. Skutečným zakladatelem hradu ve Šternberku byl zřejmě urozený Zdeslav z Chlumce (†před 1268), syn přemyslovského dvořana Diviše, jenž patřil v časech vlády Václava I. (1205–1253) a jeho syna Přemysla Otakara II. (1233–1278) k nejvýznamnějším a nejmocnějším mužům království.11 Jak dokazují jeho svědectví na četných královských listinách, patřil už od mládí k nejbližším spojencům rytířského krále Václava I., kterého doprovázel i během jeho častých cest po celém království. Je možné, že s králem prodělal i válečné tažení roku 1241, při němž se ve Slezsku, po porážce vévody Jindřicha II. Pobožného (1196/1207–1241), podařilo zastavit postup mongolských vojsk. Armáda pod velením chánů Bajdara a Orda se následně přes Moravu přesunula do Uher. Jak dokazují dopisy českého krále i některé archeologické nálezy, ústup Mongolů se neobešel bez krvavých střetů, z nichž se jeden mohl skutečně odehrát i u Olomouce.12 Účast králova blízkého dvořana v boji proti Mongolům tak mohla být jádrem pozdější legendy.