67 Kníže Karel II. z Minstrberka, kolem 1610, Österreichischen Nationalbibliothek, Wien

už do Šternberka zajížděl pouze výjimečně. Až do konce svého života však podporoval zdejší luteránskou obec, kterou proslavil zejména zřízením akademie, na níž studovala řada moravských nekatolických šlechticů. Náboženská tolerance na šternberském panství pokračovala i za vlády jeho synů vévodů Jindřicha Václava (1592–1639) a Karla Fridricha (1593–1647), kteří převzali majetky v předvečer stavovského povstání. Jako luteráni sice vzpouru proti císaři tiše podporovali a v únoru 1620 dokonce na hradě Šternberku přivítali zimního krále Fridricha Falckého, k ozbrojenému konfliktu s Habsburky se však nikdy nepřipojili.45 Prozíravá zdrženlivost zajistila oběma bratrům po bitvě na Bílé hoře dobrou vyjednávací pozici, z níž dokázali těžit zejména poté, co zprostředkovali mír mezi císařem a saským kurfiřtem. Zpočátku nedůvěřivý vztah mezi vídeňským dvorem a slezskými knížaty přerostl ve spojenectví, za které měl Šternberk už zanedlouho draze zaplatit.