7

Labutí písně romantismu

Korunní princ a budoucí pruský král Fridrich Vilém IV. (1795–1861) získal nedlouho po svém sňatku v roce 1823 pozoruhodný dar. Rada města Koblence mu věnovala zříceninu středověkého hradu Stolzenfels, vypínajícího se už od 13. století nad úchvatným údolím Rýna. Princ, vášnivý obdivovatel romantismu, nedlouho poté rozhodl, že hradu vrátí jeho bývalou slávu. Oslovil proto věhlasného architekta Karla Friedricha Schinkela (1781–1841), který mu následně předložil plány ve „staroněmeckém stylu“, podle nichž měla památka získat podobu rytířského sídla z časů vrcholného středověku. Architekt však rozhodně nenavrhl žádnou romantickou hříčku. Projekt vytvořil na základě pečlivého studia dochovaných gotických staveb a spolu s princem jej chápal zejména jako obnovu neboli restaurování původního stavu. Romantismus zde nahradil historismus, opírající se o vědu a do značné míry i zásady vznikající památkové péče, za jejíhož představitele se Schinkel považoval.1 Stejnou pozornost jako architektuře věnoval urozený stavebník i interiérům. K jejich realizaci přizval několik významných umělců a sám pro ně nashromáždil velké množství starožitností a uměleckých děl. Nově vystavěný hrad, slavnostně otevřený roku 1842, nebyl pouze oblíbeným královským letním sídlem. Více než cokoli jiného ztělesňoval panovníkův obdiv k německé historii a tradicím, které byly jeho povaze přirozeně mnohem bližší než okolní, překotně se měnící svět. Hrad Stolzenfels stojící nedaleko hranic s Francií měl však i mnohem hlubší symbolický význam. Pro zasvěcené vyjadřoval nejen důstojnost dynastie, jež za tři desetiletí sjednotí Německo, ale vlastně také osud nezdolného ducha celého stále sílícího německého národa. Caspar Scheuren, Hrad Stolzenfels, před 1858, Auktionshaus Lempertz