81

na srdci pouze vévodkyni Alžbětě Marii, z jejíž vůle byl hrad ještě stále obnovován. I když chtěla, aby šternberské panství spravovali její synové společně a nikdy nedošlo k rozdrobení majetku, hašteřivost mladých vévodů nakonec vedla k tomu, že bylo panství rozděleno na tři díly. Noví páni si dne 4. září 1686 nechali na hradě ještě společně holdovat od poddaných, ale hned nato už byl se svorností konec.57 Předčasně zemřelý Karel Ferdinand (1650–1669) získal na základě rodinné dohody hrad s městem Šternberkem, Kristián Oldřich I. (1652–1704) obce kolem Pňovic a Silvius II. Fridrich (1651–1697) část s centrem v Karlově.58 Význam šternberského panství spočíval zejména v jeho velikosti. Jakmile bylo rozdrobeno, což v roce 1692 potvrdil i císař Leopold I., bylo jen otázkou času, kdy na Moravě vláda vévodů z WürttenbergTecku skončí. Přitom o celé šternberské panství projevil už na přelomu osmdesátých a devadesátých let zájem řád německých rytířů, který hodlal na severní Moravě rozšířit své obrovské državy. Vážný zájem však ukončily nákladné války na Rýně, do nichž se němečtí rytíři zapletli, takže se rozdělené šternberské panství prodávalo po částech.59 Už o rok později koupil díl vévody Silvia II. Fridricha císařský diplomat a říšský kancléř hrabě Theodor Jindřich Strattmann (1637–1693), po němž ho zanedlouho zdědil jeho syn hrabě Jindřich Jan František (1662–1707). Silviova příkladu brzy následovali i zbývající sourozenci, kteří své díly prodali jednomu z nejbohatších aristokratů v habsburské monarchii knížeti Janu Adamu Ondřejovi z Liechtensteinu (1657–1712). Okázalý dvořan, úspěšný hospodář a podobně jako württenberští vévodové také svrchovaný pán nad opavským a krnovským knížectvím ve Slezsku šel ve své touze po rozšíření rodového majetku dokonce tak daleko, že neváhal v září 1699 vyplatit i poněkud přemrštěnou částku za díl v majetku hraběcí rodiny Strattmannů, takže se celé rozsáhlé panství opět spojilo v držení jednoho majitele. Knížata z Liechtensteinu následně zůstala vlastníky Šternberka až do poválečných konfiskací v roce 1945.

Bernard Vaillant, Theodor Jindřich Strattmann, kolem 1678, Rijksmuseum, Amsterdam