87

Lesk a bída barokního času

Nástropní malba a štukové dekorace v rohovém pokoji druhého patra hradu

Kníže Jan Adam Ondřej z Liechtensteinu, pro své bohatství označovaný současníky jako rakouský Krésus, se po většinu své vlády zdržoval především ve svých nádherných vídeňských palácích, odkud jen občas zajížděl na své oblíbené zámky ve Valticích a Lednici. Vzdělaný a uměnímilovný kníže, nepostrádající vedle potřeby barokní okázalosti ani smysl pro praktická řešení, však věnoval jistou pozornost i dalším rodovým sídlům, jakými byly například Plumlov, Rudoltice, Kostelec nad Černými lesy, Bučovice, Úsov či zámky v Krnově a Opavě. Jedním z takových sídel byl i nově získaný Šternberk. Zanedbaný a opuštěný hrad sice neměl v úmyslu přestavovat, je však pravděpodobné, že se pustil do jeho oprav a podobně jako v případě dalších sídel zde zřídil několik pokojů, určených pro občasné návštěvy vrchnosti a jejích přátel. Svědčí o tom zejména částka pěti zlatých, vyplacená v lednu 1697 kamenickému mistrovi Václavu Schullerovi za zhotovení plánů šternberského hradu.60 Na následujících stavebních pracích se mohl podílet například zednický mistr Martin Weyland z Tovačova, který je už v roce 1699 zmíněn ve šternberské matrice.61 Kromě něj zaměstnal kníže i štukatéry z okruhu slavného Santina Bussiho (1664–1736) a dosud neurčeného malíře, kteří ve stylu vrcholného baroka dekorovali nejméně jednu místnost v nároží druhého patra hradu, sloužící zejména jako panská ložnice. Jak dokazuje kamenný erb knížete s datací 1708, veškeré stavební úpravy hradu byly zřejmě dokončeny už během prvního desetiletí 18. století. Do dějin panství kníže zasáhl zejména opravami zastaralých hospodářských dvorů, obnovením chovů ovcí a výstavbou mlýnů.62 Po jeho smrti v roce 1712 přešly knížecí titul a většina rodového majetku do vlastnictví vedlejší větve Liechtensteinů, sídlící na zámku v Moravském Krumlově. Pánem na Šternberku se stal