95

Na sklonku léta 1781 však kníže František Josef I. z Liechtensteinu nečekaně zemřel a z přestavby nebylo nic. Jeho synové, knížata Alois I. (1759–1805) a Jan I. (1760–1836), se soustředili na zvelebování krajiny kolem hlavních rodových sídel mezi Valticemi a Lednicí a Šternberk chátral na okraji zájmu svých majitelů dál. Tento neutěšený stav nijak neovlivnila ani skutečnost, že šternberské panství patřilo hned po panství Kostelec nad Černými lesy v Čechách k nejvýnosnějším velkostatkům, které knížecí rodina vlastnila. Například na začátku osmdesátých let 18. století z něj ročně plynula do liechtensteinské pokladny závratná suma, blížící se sedmdesáti sedmi tisícům zlatých.67 Zisky z panství Šternberk a Karlovec pak až do roku 1945 částečně pokrývaly rozpočet chudého Lichtenštejnska.68 Na jaře 1850 oznámil šternberský vrchnostenský pokladník Jan Michna nadřízeným úředníkům ve Vídni, že došlo k částečnému sesutí zdiva v hradní kapli. Tehdejší vládnoucí kníže, romanticky založený Alois II. z Liechtensteinu (1796–1858), proslulý zejména neogotickou přestavbou Lednice, vyslal na hrad svého dvorního architekta Ignáce Schlepse, aby o celé věci vypracoval posudek.69 Podle něj hrozilo celé kapli zřícení. V návaznosti na tuto zprávu se kníže „ráčil vyslovit ve smyslu zachování architektonicky a historicky nejpozoruhodnějších částí starého zámku“, ale s ohledem na předložený rozpočet se o něco později rozhodl stavebně zajistit pouze kapli. Podle dochovaného reskriptu mu bylo lhostejné, když méně důležité části stavby zůstanou v podobě ruin.70

Josef Mánes, Hradní interiér, publikovaný v časopise Květy, 1868, SH Šternberk