Vnitřní (dolní) triforium Přímo nad vašimi hlavami se nachází unikátní místo, kterým se pražská katedrála zapsala do dějin světové architektury – je to vnitřní (dolní) triforium. Zde se nalézá 21 bust osobností, které se zasloužily o stavbu katedrály. Na jednom místě jsou zde králové, arcibiskupové, členové královské rodiny, stavitelé i ředitelé stavby, kronikáři, kanovníci a dokonce i zvířata jako pejsek s kočičkou. Jde o naprostý unikát v hierarichicky uspořádaném světě středověku. Triforium vzniklo jako chodba nad oblouky arkád a pod horními okny vysokého chóru. Podobné chodby jsou ve francouzských katedrálách. Petr Parléř ale triforium pojal jako úzkou chodbu přímo pod samotnými okny, na nejzranitelnějším místě stavby. Triforium pražské katedrály je rozdělené do jednotlivých klenebních polí a ozdobené celkem 21 reliéfními poprsími výše zmiňovaných osobností. Není v celém gotickém umění místo, kde by si lidé vytvořili tak skvělý a přitom nevtíravý pomník již za svého života a zůstali provždy nesmrtelní. V žádné jiné evropské katedrále nejsou například tváře stavitelů na tak prestižním místě součástí výzdoby katedrály. Venku, za okny a výš, je druhé, tzv. horní (vnější) triforium, které je stejně jako to vnitřní vyzdobeno reliéfními poprsími. Tam je místo pro absolutní vládce nebes – Ježíše Krista a Pannu Marii spolu se zemskými světci. Královské mauzoleum je nádherným vrcholně renesančním dílem z let 1569 až 1589, ozdobeným na horní desce živě podanými ležícími figurami prvního Habsburka na českém trůně Ferdinanda I., jeho manželky Anny Jagellonské a jejich syna císaře Maxmiliána II. Jednotlivé strany tumby zdobí medailony zobrazující panovníky pochované v královské hrobce, která se nachází přesně pod královským mauzoleem – Karla IV. s jeho čtyřmi ženami, jeho syna Václava IV., dále Ladislava Pohrobka i Jiřího z Poděbrad. Jemná a řadou detailů přeplněná sochařská výzdoba i celkový návrh je dílem sochaře nizozemského původu Alexandra Colina z Mecheln. Směrem k hlavnímu oltáři je obrácené čelo tumby ozdobené na vrcholu stojící postavou Ježíše Krista – žehnajícího Spasitele, který reprodukuje sochu Krista z římského kostela Santa Maria sopra Minerva od Michelangella. Královské mauzoleum obklopuje krásně kovaná a ojediněle dochovaná renesanční mříž, postupně zhotovená malostranským zámečníkem Jiřím Schmidthammerem. Na nejvýznamnějším místě, v samotném závěru chrámu nad hlavním oltářem a v ose katedrály, najdete císaře Karla IV. (1316–1378). Ten je bezpochyby nejslavnějším panovníkem na českém trůnu. V pořadí jedenáctý a také první, který se stal současně císařem Svaté říše římské. Byl synem Elišky Přemyslovny a českého krále Jana Lucemburského. Byl vzdělaným a aktivním panovníkem, který si dokázal udržet moc a využil ji k rozkvětu země. Právě on začal se stavbou této katedrály, nechal postavit Karlův most, založil v roce 1348 v Praze první zaalpskou univerzitu, Univerzitu Karlovu, postavil hrad Karlštejn a Nové Město pražské. Byl také tvůrcem Zlaté buly, která na několik dalších staletí upravila vztah českého království k říši římské. Železná táhla, která zpevňují převysoké a tenké stěny v původní gotické části katedrály, jsou původní a do katedrály je umístil samotný gotický stavitel Petr Parléř. Důvod byl prostý. Zatímco zvenčí je vysoký chór katedrály (stavěný v 70. a 80. letech 14. století) zpevněný opěrnými oblouky a pilíři, které tvoří bohatý les opěrného systému (jednoho z nejkrásnějších v Evropě), v interiéru geniální stavitel spoléhal na sílu kutého železa. Reliéfní zobrazení psa a kočky je velmi kuriozní. Historici umění v nich někdy spatřují symboliku dobra a zla nebo vyobrazení věčného sváru mezi mužským a ženským principem. Možná tu ale jen sochaři vytesali ochočená zvířata, pejska a kočičku, kteří se jim při stavbě vznešené katedrály neustále pletli pod nohy. Matyáš z Arrasu přišel do Prahy z jižní Francie, odkud jej ke stavbě katedrály povolal možná již otec Karla IV. český král Jan Lucemburský. Základy stavby založil krátce po svém příjezdu do Prahy v roce 1344. Na Pražském hradě zřídil vlastní stavební huť. Jeho stavitelský styl nese rukopis jihofrancouzských i severofrancouzských katedrál, které podle všeho dobře znal. Petr Parléř byl druhým, ale zato nejvýznačnějším stavitelem katedrály. Pokud tesal svou podobiznu sám, pak současně vytvořil jeden z prvních autoportrétů v dějinách světového umění. Petr Parléř přišel do Prahy ve věku pouhých 23 let. Tehdy přitom vůbec nebývalo zvykem, aby byla stavba katedrály svěřena do rukou mladíka. Podle všeho ale císaře Karla IV. nadchl invencí a schopností navázat na stavbu svého předchůdce. Parléř byl dobře vybaven zkušenostmi získanými od svých předků, protože pocházel ze staré německé rodiny kameníků ze Švábského Gmündu. V Praze žil od roku 1353 až do své smrti v roce 1399. Někteří z jeho synů ve stavbě katedrály pokračovali i po jeho smrti a šířili dál svébytný parléřovský styl.