13

Na následující dvoustraně: Hrad Liechtenstenstein, kolem 1900, SZ Lednice

projektu brněnského architekta a historika umění Augusta Prokopa (1838–1915). Přední znalec moravské architektury vytvořil pro Pernštejn značně puristicky působící plány, které měly zdůraznit zejména gotický charakter stavby. Jak se ostatně vyjádřil sám Prokop: „Pernštejn je skutečnou perlou a slohově čistá restaurace i úpravy interiérů, respektive jejich výzdoba, by měly opravdu smysl, neboť velmi málo hradů této velikosti se dochovalo v tak dobrém stavu.“5 Z finančních důvodů však k restaurování Pernštejna nakonec nedošlo a hrad si ponechal svoji podobu z časů pozdní gotiky do současnosti. Obnova středověkých památek v duchu historismu se v monarchii udržela až do začátku 20. století, kdy už ve městech historismus s konečnou platností porazila nastupující moderna. Svoji zásluhu na tom měli mimo jiné i vlivní členové panovnické rodiny, zejména následník trůnu František Ferdinand d´Este (1863–1914), vášnivý stavebník zastávající od roku 1910 funkci prezidenta rakouského památkového ústavu, či jeho příbuzný velmistr řádu německých rytířů arcivévoda Evžen (1863–1954). Právě ten inicioval patrně poslední velkolepý projekt přísného historismu v monarchii, když nechal v letech 1896–1910 kompletně přestavět řádový hrad Bouzov. Restaurování hradů nezasáhlo v podunajském soustátí pouze nejvyšší aristokracii. V některých ojedinělých případech se stalo doslova věcí veřejnou. Patrně nejznámějším příkladem je obnova hradu Karlštejn, která se od šedesátých let 19. století stala jedním z důležitých témat české politické reprezentace. Obnova hradu císaře Karla IV., v němž se původně počítalo i s apartmánem pro vládnoucího císaře, byla nakonec realizována až během osmdesátých let 19. století podle projektu vídeňského architekta Friedricha von Schmidta (1825–1891) a jeho spolupracovníka Josefa Mockera (1835–1899); spolu s dostavbou katedrály svatého Víta se stala jednou z nejdůležitějších kauz přísného historismu na našem území.6 Tento přístup k památkám značně oslovil i vůbec nejbohatšího znalce a milovníka umění v monarchii, knížete Jana II. z Liechtensteinu (1840–1929). S restaurováním památek měl už svoje zkušenosti. Na začátku sedmdesátých let 19. století si jeho matka, ovdovělá kněžna Františka z Liechtensteinu (1813–1881), nechala podle projektu, jejž navrhl knížecí